30. června 2011 přijela k nám do Vidnavy nějaká slečna s mladým pánem. Byli tam dlouho, se všemi co jsme tam byli se mazlili a hráli … a oni si vlastně vybírali, kdo z nás s nimi odjede domů pryč od maminky, tatínka a sourozenců. Nakonec si vybrali mne růžovou holčičku a začali mi říkat Jennifer. Odvezli si mě domů a já jsem zjistila, že moje nová panička se jmenuje Michalka, ten mladý pán, že je Tom.
Bydlím s Michalčinou maminkou v paneláku, ve tří pokojovém bytě. Když mě přivezli domů, tak se se mnou všichni mazlili, hráli si, obdivovali mě, no to byla paráda. Dělali to hlavně proto, abych nebyla smutná a nestýskalo se mi po mojí mamince, tatínkovi a bráškách a ségrách. Chodili jsme často ven, abych nepočůrala koberce, které jsme měli v celém bytě. Přece jen se mi to několikrát povedlo a Michalka nebo její maminka měly co čistit. Byly na to ale připravené, protože měly nakoupeno spoustu nějakých sprejů a sajrajtů, kterým koberce postříkaly a vyčistily, aby nezůstávaly fleky a aby to doma nesmrdělo. Pak se ale stalo to, že Tomášek odjel domů do Bystřice a já jsem zůstala jen s Miškou a její maminkou – no a pak jsem byla najednou sama doma!!
Plný panelák lidí a já jsem byla sama. To se mi ale vůbec, ale vůbec nelíbilo a tak jsem to dávala patřičně najevo. Jen co Michalka odešla z bytu kolem půl osmé, jsem začala u dveří štěkat a štěkala jsem pořád a pořád dokud nepřišla Michalčina maminka, abychom šly ven udělat potřebu. Potom mě zase zavřela doma a já jsem začala štěkat nanovo. Měla jsem výdrž a mé plíce se tak zdárně posilovaly. Bylo mě slyšet po celém paneláku až do druhého patra, kde pracuje maminka Michalky, ale nebylo mi to nic platné, přišla domů až po práci. A za chvíli po ní přišla i moje Michalka a pak už byly se mnou až do večera a byly jsme venku na procházce a hrály si se mnou. No ale druhý den se to opakovalo. Zase mi ráno obě zdrhnuly. Pořád mi vysvětlovaly, ať jsem hodná a potichu, že musí do práce, aby mi mohly koupit papání a pamlsky a hračky… Je fakt, že vždycky když se objevily ve dveřích tak po kapsách měly plno kokin, ale co z toho, když jsem tady byla sama. No ale po týdnu, když už obě byly skoro zoufalé a všem sousedům se omlouvaly kdykoli se s nimi potkaly, mě to přestalo bavit. Taky proč bych měla stát za dveřmi a štěkat když to stejně k ničemu nebylo, když mám půl bytu pro sebe a můžu si tam dělat, co chci. To bylo vítání, když přišly z práce a doma bylo ticho, to jsem byla sluníčko a zlatíčko a podobně až do doby než zjistily, že když odejdou do práce, tak já se jdu za trest Michalce vyčůrat do peřin.
To jsem najednou byla „jedna malá potvora“. Ale naštěstí to braly v celku sportovně, vypraly, co se dalo a pak přehoz na postel postříkaly nějakým smradem, na který se mi opravdu čůrat nechtělo. A tak jsem si vymyslela další zábavu. Vůbec se mi nelíbilo, že koberec v předsíni je až ke dveřím a rozhodla jsem se jej zlikvidovat. A tak se koberec zkracoval a zkracoval, protože ty díry a volánky na okraji, které jsem udělala, když jsem byla sama doma, se nikomu nelíbily. Teď mám u dveří studené lino a koberec je jen v půlce předsíně a přesně tak mi to vyhovuje. Jenže co dál, dobu kdy jsem sama doma, musím přece nějak využít. A taky jo, zjistila jsem, že když budu olizovat tapety, tak jdou krááásně strhnout ze zdi. A pak je z nich soustu malých kousků papírků po celém mém „výběhu“. Když to bylo orvané už kolem dokola, tak maminka Michalky všechny zdi pěkně přelepila novou tapetou. Aby to bylo zase hezké (anebo, abych měla co trhat?). Nechala jsem to tak dva tři dny na pokoji – ať mají radost. No a pak jsem si hrála na „malíře, který strhává tapety“ a byla jsem zase spokojená JÁ. Jenže mi zase zkazily radost a tapetu zase přelepily. Ale já jsem se nedala odradit a pokračovala ve svém vylepšování bytového prostředí. Jenže koho to přestalo bavit, byla maminka. Jednoho dne, když přijel za mojí Miškou Tomášek, všichni odjeli, ale jen na chvilku a pak přijeli a dovezli nějakou zvláštní rouru. A potom ji rozstříhali a pěkně mi v předsíni všechny zdi kolem dokola oblepili vcelku krásným linem. To sice můžu olizovat, ale už nejde strhnout.
Já jsem ale velmi nápaditá holčička a vymýšlím si lumpačiny dál a dál. Taky jsem jednou zkoušela, jestli jde sníst nebo aspoň částečně ohlodat, koš na prádlo, který mám v předsíni. No sníst jsem pár třísek dokázala, ale potom, když to mělo přejít ven zadečkem, to bolelo, to jsem se kroutila – ale povedlo se i to. Měla bych trochu přemýšlet, co sežeru. No ale jsem i hodná holka a jsou dny, kdy za celou dobu co jsem doma, neudělám vůbec nic. Jinak když přijdou všichni z práce, tak se pěkně přivítáme a pak jdeme na dlouhou procházku. Venku je teď hodně myší a mně se podařilo už 4 chytit. Nejlepší z toho chycení je to, když mi tu ulovenou myšku tahá moje velká Miška z tlamičky. Nikdy mě ji nenechá sníst. Já si ale najdu na zemi i lepší věci než jsou myši, třeba kousky hnoje, suché trávy, někdy taky najdu hovišo, které tam nechají jiní pejskové a které jejich páničkové neuklízí. Proč by to taky dělali, žijeme přece na vesnici a polní cesty nejsou jejich. Teď na podzim chodíme na procházku a už je skoro tma a to mají ty dvě co dělat, aby mě uhlídaly, kde a co vyňuchám.
Minulý týden to bylo taky bezva, maminka Michalky koupila krásný vánoční balicí papír a Michalka ho měla schovat. Dala je do krabice pod svoji postel, a když nikdo nebyl doma …. Ochutnala jsem všechny, jestli jsou dobré tak jak vypadají. Jo ušlo to, taky jsem tam našla klubíčka se stuhami – tam bylo metrů. No mně se to líbilo si tak hrát, ale maminka Michalky už takovou radost neměla.
Jinak se mnou Michalka jezdí na některý víkend za Tomáškem do Bystřice, kde mám dvě kamarádky – jsou tam huskounky Mishka a Sweety. Tam taky trénujeme na výstavy a taky jsme byli jednou na cvičáku…
O dalších mých lotrovinách napíšu příště ! ! ! A určitě jich bude ještě hodně :-D
Vaše Jennifer O´Merci Vidnavská záře ( Jenninka alias „malá potvora“ )
