Etnická skupina kočovných Něnců (dříve Samojedů) se už déle řadila mezi historicky vymřelé národy Eurasie. Velmi málo se vědělo o jejich původu a kultuře. Také o způsobu jejich života se šířily nesprávné informace. Až novější archeologické a etnografické výzkumy poskytly informace o původních asijských národech, mezi něž patří i Něnci. Jejich jazyk patří do tzv. ugrofinské skupiny. Sídlí na hranici Evropy a Asie, přesněji mezi Bílým mořem a Jenisejem. Toto území s rozlohou 1 787 000 km2 zahrnuje tři národnostní oblasti Ruska. Něnci se dodnes živí převážně lovem a rybolovem. Zároveň chovají i soby, avšak na rozdíl od jiných zdejších nomádů je využívají hlavně jako tažná zvířata, tedy nejen na mléko a maso. Něnci chovali především pastevecké psy. Hlídali jim stáda sobů, příležitostně pomáhali při lovu a občas je zapřahali do saní. Psi jim také v jejich obydlích hlídali a zahřívali děti. O Něncích je známé, že si vždy psů velmi vážili a příkladně se o ně i starali. Tak lze vysvětlit důvěřivost psů a jejich dobrý vztah k lidem.
Pro tyto vlastnosti získali oblibu ve střední Evropě už první samojedi (někdy používán název samojedský špic), kteří se objevili koncem 19. století. Samojedi (ne vždy čistokrevní) se účastnili už prvních expedic do Arktidy i Antarktidy. Tehdy se o nich tvrdilo, že plemena saňových psů sice pracují pro člověka, ale samojedi pracují s člověkem, což bylo na dlouhých a nebezpečných cestách nejdůležitější. Je pravda, že samojed není ve spřežení tak silný jako aljašský malamut nebo eskymácký pes, ani není tak rychlý jako sibiřský husky, je ale velmi vytrvalý, pracovitý a věrný. Právě s tímto psem dosáhl Amundsen jako první jižní pól.
Když se tento velký, stále se usmívající bílý pes dostal koncem 19. století do Evropy, přesněji řečeno do Velké Británie, v krátké době se stal velmi populárním. Ve Velké Británii byl založen první chov a vypracován a zveřejněn plemenný standart. Zanedlouho vypukla doslova horečka mezi chovateli a příznivci psů v USA. Tím se stal samojed prvním uznaným plemenem saňových psů ve vyspělých západních zemích. Samojed má mnoho charakteristických znaků prehistorického psa. Kuriózní je životopis samojeda, který po přežití nebezpečné expedice do Antarktidy, žil nějaký čas v zoologické zahradě v Sydney. Odtud byl importován do Velké Británie, kde žil ještě pět let a zanechal po sobě množství potomků ideálních na plemenitbu.
Prvního samojede dovezla z USA Eva Bosáková, naše známá gymnastka. Byl to pes Igor, narozený 17. září 1967. Po celý svůj život byl jediným zástupcem samojedů u nás.
První vrh štěňat v řízeném, kontrolovaném chovu byl zapsán až v roce 1989 v chovatelské stanici Jamamba paní Stanislavy Bogdanové. Další vrhy byly zapsány v CHS Alatna, Divoký západ a jiných. Bylo importováno spousta jedinců, z Holandska, Jugoslávie, Kanady, Francie, SRN, Finska, Itálie a uskutečnilo se mnoho zahraničních krytí, např. v Rakousku, SRN, Francii.
Samojed je v České republice zastřešován dvěma kluby, Klubem severských psů a Samojed klubem.
Vývoj plemene
Původ plemene samojedský pes se datuje od období tisíc let před naším letopočtem, čím se zařazuje mezi nejstarší plemena vůbec. Podle různých vědců má samojedský pes hodně charakteristických znaků prehistorického psa. Objevením kmenů Samojedů a jejich Bjelkier psů ve Velké severské expedici se tito psi dostali až na dvůr cara a jeho rodiny a jako královský pes byl darován evropským celebritám. I polární objevitelé zjistili vzácné vlastnosti těchto psů a začali je využívat ve svých expedicích. Věk polárních objevů od r. 1870 do r. 1912 vynesl na výsluní všechna plemena severských psů. Jako první použil ve svých expedicích samojedské psy pan Nansen a představil tak samojedy západnímu světu. První psy do Anglie přivezl Major Frederick g. Jackson a jednoho představil po návratu z expedice královně Alexandře a dalších osm daroval v r. 1899 manželům Kilburn-Scottovým, kteří patřili k zakladatelům chovu samojedů v Anglii. Carsten e. Borchgrevink, Nor žijící v Austrálii, který vedl anglickou expedici do Antarktidy v letech 1899 – 1900, měl víc jak 100 Bjelkier, ale nezanechal téměř vůbec žádné zprávy o psech. Z nichž však měli dva obrovský význam pro vývoj plemene. Nejznámější samojed v historii, kterého zanechal v Zoo v Sydney – pes jménem Antartic Buck, byl v r. 1908 importován do Anglie. Mnoho současných evropských i celosvětových šampionů je jeho přímými potomky. Roald Amundsen je považován za nejúspěšnějšího psího cestovatele všech dob. Jeho způsob výběru a výcviku psů jako i celkové dokonalé přípravy expedice jsou ohromující. Na svoji expedici si objednal 97 psů, které dlouhé týdny trénoval a pozorně z nich vybíral. Nakonec použil 52 psů, kteří táhli čtvery saně a vyrazili na Jižní pól. A tak jak plánoval, při návratu měl pouze jedny saně a dvanáct psů. Měli za sebou 1860 mil, které zdolali za 99 dní. Amundsenův zápřah byl veden samojedským psem jménem Etah. Jestli byl Amundsen první člověk, který vkročil na Jižní pól, potom samojed Etah byl prvním psem, který tam položil tlapku. Bylo to 14. prosince 1911. Téměř každý dnešní samojed má své předchůdce psů z polárních expedic.
Název samojed je odvozen od jména kmenů Samojedů v severním Rusku a na Sibiři. V jižních částech této oblasti používali bílé, černé a hnědé vícebarevné psy při pastvě sobů; v severních částech byli tito psi čistě bílí, s vlídnou povahou a byli užíváni jako lovečtí a saňoví psi. Psi samojedi žili v blízkosti svých majitelů, spali s nimi v jejich obydlích a pomáhali tato obydlí vyhřívat. Britský zoolog Ernest Kilburn Scott strávil v roce 1889 u samojedských kmenů tři měsíce. Při návratu do Anglie si s sebou přivezl hnědé štěně, psa se jménem „Sabarka“. Později si dovezl krémově zbarvenou fenu jménem „Whitey Pečora“ ze západní oblasti Uralu a sněhobílého psa „Musti“ ze Sibiře. Těchto několik psů a psi přivezení dalšími výzkumníky byli základem chovu západního typu samojeda. První standard byl sepsán v Anglii v roce 1909.
Ze samojeda vyzařuje síla, krása, temperament, hrdost a ušlechtilost. Má působit dojmem odolného, silného, ne však robusního psa. Samci nesmí být bezdůvodně agresivní. Feny mají mít něžný ženský výraz, nesmí být však bázlivé. Kostra samojeda je pevná, odpovídající jeho výšce a váze. Nesmí být ani příliš subtilní ani těžkopádná. Samojed si musí zachovávat především eleganci. Žádoucí je bohatá a hustá srst, někteří jedinci však mají srst přešlechtěnou, příliš dlouhou, svěšenou. Srst má být především odolná, nepromokavá. Důležitá je kvalita než kvantita a délka. Správná samojedí srst se na světle na konečkách srsti stříbrně leskne.
Informace byly čerpánu z webu : http://www.samojed.net/